(IJVo CMS)

K zamyšlení, proč se nám věci dějí tak jak se dějí…

Dva andělé, žena spěchající do práce a příkré schodiště.

– Postrč ji, říkám, postrč ji trochu!
– Vždyť ty schody jsou strašlivě příkré, upadne a přizabije se na nich!
– Dám jí záchranu, jenom si zlomí nohu!
– To je hloupost, vždyť ta ženská spěchá do práce, už tři dny po sobě přišla pozdě! – No, a teď ještě bude nejmíň tři týdny na nemocenské. To ji pak vůbec vyhodí.
– Ale to nejde, co bude dělat bez práce, přijde o slušný plat!
– Postrč ji, říkám ti, pak ti to vysvětlím, postrč ji trochu!

Stejní andělé, silnice, dvě ženy ve služebním autě, velká rychlost. Před osobním autem jede valník naložený kládami.

– Shoď tu kládu, netahej ji jen tak!
– Ta kláda může zabít, zvlášť v té rychlosti! Když jim vletí do čelního skla, bude po nich – a mají děti!
– Shoď to, já ji odkloním, jen se polekají.
– Ale proč, proč je chceš polekat?!
– Není čas, pak ti to řeknu, hned za zatáčkou je plakát „Čekají vás doma!“, to už se z leknutí otřepou, připoutej jejich pozornost k tomu plakátu, ať zastaví.
– Obě pláčou, volají domů, to je tak surové!

Korporátní večírek. Dva andělé, muž se snubním prstýnkem na ruce a dívka.

– Ať se ještě napije.
– To stačí, už je opilý, hele, jak po ní kouká!
– Nalej mu ještě, ať pije!
– Má doma ženu a dvě děti, vždyť už se vůbec neovládá a zve tu holku do hotelu!
– Tak ať – a ona ať souhlasí!
– No tak to máš – souhlasila, odcházejí, to je prostě hrůza! Jeho žena se to dozví a rozvedou se!
– Tak tak, bez hádek to nepůjde. Tak to taky bylo myšleno.

Západ slunce, dva andělé.

– Tohle je teda práce, samý stres!

– Ty jsi první den na téhle úrovni, co? Tohle už je takový level, učení stresem, kamaráde, na první úrovni se učí knihami a filmy, ale tady už máme ty, kterým knížky nepomůžou. Musíš je z vyježděných kolejí vyhodit stresem. Jinak se nezastaví a nezamyslí. Proč žijí, jak žijí …

Ta první žena, zatímco bude doma sedět se zlomenou nohou, se vrátí k šití. Až ji vyhodí, už bude mít pět zakázek a vyhazov jí ani nezkazí náladu. Dřív, když byla o dost mladší, už to dělala a byla to paráda! A teď už deset let odkládá návrat k tomu, co jí baví, v čem je dobrá, říká si, že sociální jistoty jsou sociální jistoty, je to víc, než duševní pohoda a spokojenost. Přitom jí šití vynese víc a jak bude spokojená!

Z těch dvou žen, co na silnici plakaly, dá jedna za týden výpověď. Dojde jí, že její místo je doma u dítěte a manžela a ne aby kvůli práci žila týdny po hotelích v cizích městech. Narodí se jí druhé dítě, bude studovat, stane se psycholožkou – ti spolupracují s první úrovní.

– A co ta nevěra? Copak ta může být užitečná? Vždyť to rozvrátí rodinu!

– Rodina? Tam dávno žádná není! Žena zapomněla, že je ženou, muž po nocích pije, věčně se hádají, jeden druhého vydírá dětmi. To bude dlouhý proces. A bolavý. Ale každý z nich se zamyslí, žena začne číst ty vaše knížky a uvědomí si, že úplně zapomněla na ženskost. Naučí se s mužem komunikovat jinak…

– A podaří se tu rodinu zachránit?

– Šance tu je. Všechno bude záležet na té ženě!

– To je teda práce!

– Zvykneš si, má to výsledky! Jak člověka vyženeš z jeho pohodlíčka, hned se začne hýbat! Většina lidí je tak založená.

– A co když to nepomůže?

– Je ještě třetí úroveň, tam se učí ztrátami. To už je o něčem úplně jiném …

To se jen zdá, že za všechno se dá platit penězi.

Za všechno důležité se ve skutečnosti platí kousky duše.

_{(Z knihy Iriny Seminové „Čas zázraků“.)}